Plavbu bitevní lodi Bismarck můžeme přirovnat k partii dámy, ve které se oba hráči snaží prohrát. Jedině tak se dají chápat některá rozhodnutí, která vydal její velitel, admírál Günther Lütjens. Nicméně, je třeba připustit fakt, že měl své pomocníky. Například velkoadmirála Ercha Raedera, který zastával názor, že obří bitevní lodě jsou důležitější zbraní než veleúspěšné ponorky. Svůj názor podpořil faktem, že velké hladinové lodě se mohou mnohem rychleji a efektivněji pohybovat po velkých plochách Severního Atlantiku. Pozapomněl však jeden důležitý fakt a to že Britské hladinové loďstvo je mnohem početnější jak to německé. I přesto dál posílal své cenné hladinové lodě, kterých měl tak málo za podřadnými cíli jejich děl, jako byly například zásobovací konvoje. Ale vraťme se k samotné plavbě.
19. květen 1940 2:00. Bitevní loď Bismarck, chlouba německého námořnictva zvedá kotvy a vydává se na svoji legendární plavbu. Jako doprovod jí byl vyčleněn těžký křižník Princz Eugen. Zároveň z doků ve Francii vyplulo na podporu lodí 14 německých ponorek. V důsledku nehody při tankování v Gdyni byla zásoba jeho lodi o 200 tun nižší. To byla první chyba, které se Günther Lütjens dopustil. Kdyby totiž natankoval v Norsku, jak mu přikazoval náhradní plán, mohl pak v průběhu bitvy využít rozlehlost oceánu a ukrýt se britským lodím. Takhle byl omezen množstvím paliva a musel zamířit do Francie. Britská rozvědka navíc zjistila vyplutí lodě a tak Britové ihned reagovali. O půnoci 22. května vyplul z britského přístavu Scapa Flow víceadmírál Lancelot Ernest Holland. Jeho uskupení čítalo bitevní křižník HMS Hood a novou bitevní loď HMS Prince of Wales. Uskupení původně doprovázelo i 6 torpédoborců ale ty do nadcházející bitvy nezasáhly. Navíc Britové začali shromažďovat svoji Home-Fleet pod vedením admirála sira Johna Toveye. Ten nehodlal nic riskovat a hodlal německou bitevní loď zničit všemi dostupnými silami. Na druhé straně byl mezitím Lütjens milně informován německým Luftwaffe, že Britové nevědí, že jeho loď s doprovodem opustila německý přístav a je na moři.
23. května 19:22. Lütjens proplouvá rychlostí 24 uzlů Dánským průlivem mezi Grónskem a Islandem. Hlídkující křižník Suffolk zpozoroval německou loď na vzdálenost 7 mil. a vzhledem k přesile se rozhodl ukrýt v blízké mlze. O 10 minut později jej zpozoroval další křižník, Norfolk. Ten na německou bitevní loď vystřelil tři salvy. Německá loď palbu opětovala. Norfolku se dokonce povedl přímý zásah. První salva zasáhla radar na přídi bitevní lodě. Obě uskupení se pak odpoutaly. Britské lodě však německé uskupení sledovaly. Lütjens však i přesto věděl, že je sledován. Na křižníku Princz Eugen radar fungoval dobře přesto se rozhodl zvýšit rychlost na 28 uzlů místo aby se vrátil do domovských vod. Zde udělal další chybu. V té době se už k německému uskupení plavil víceadmíral Holland na bitevním křižníku Hood. Hood byla vlajková loď a zároveň chlouba britského námořnictva. V době vypuknutí druhé světové války byla považována za nejmocnější loď, co brázdí moře. Hood mě oproti Bismarcku výhodu v rychlosti. Naopak, německá bitevní loď byla podstatně lépe pancéřována.
24. května 5:35. Hlídky na bitevní lodi Prince Of Wales objevily německé lodě ve vzdálenosti 17. mil. O deset minut později je zpozoroval i německý protějšek díky svým hydrofonům. Chvíli poté pak spatřili i stěžně obou lodí a kouř z komínů. Obě uskupení vyhlásily bojové poplachy a začaly nabíjet svá děla. Holland věděl, že jeho vlajková loď je na velké vzdálenosti vystavena velkému nebezpečí v podobě zásahu muničního skladu po kolmém dopadu granátu. Proto se rozhodl urychleně zkrátit vzdálenost mezi jeho uskupením a uskupením protivníka. Obě uskupení se k sobě tedy začala přibližovat rychlostí 56 uzlů. Za 3 minuty dosáhla vzdálenost mezi loděmi 14ti mil. Holland nařídil zahájit palbu. První salvy z Hoodu mířily na těžký křižník Princz Eugen, který zaměnili s bitevní lodí.
Lütjens se původně snažil odpoutat od britského uskupení. Rozkazy, které měl mu totiž zakazovaly bojovat s velkými hladinovým plavidly. Nicméně, nakonec přecijen zavelel k palbě. První salva Bismarcku byla krátká. Němečtí dělostřelci však byli velmi dobří. Již třetí salvou zasáhli britskou vlajkovou loď. Činili se i dělostřelci z křižníku Princz Eugen. Ti zasáhli Hood poblíž zádě, kde způsobili menší požár, který pomohl lépe zaměřit děla pomocí dálkoměrů. Ale i Britové se činili. Třemi zásahy se pochlubila bitevní loď Prince of Wales. Mezitím však začalo peklo na Hoodu. Bismarck vypálil 8 projektilů a jeden z nich nešťastně trefil jednu z muničních komor pro protiletadlové kanony ráže 102 mm. Zde vybuchl a vznikl obrovský požár. Ten se rozšířil až do muničních komor hlavní výzbroje. Zde vybuchovaly stovky tun munice. Bitevní křižník se rozlomil na dvě půlky, které se rychle potopily. Z posádky čítající 1478 námořníků se zachránili jen 3. Celé peklo pak na vlastní zraky sledovala posádka bitevní lodě Prince of Wales. Nemohli uvěřit tomu, co vidí. Během zlomky vteřiny se nejmocnější loď britského impéria proměnila v potápějící se vrak. Bismarck se mezitím zaměřil na britskou bitevní loď. Na bitevní loď Prince of Wales se sneslo krupobití střel ráže 381 mm a 203 mm z obou německých lodí. Kapitán britské bitevní lodě, admirál Leach se po 11 zásazích rozhodl položit kouřovou clonu a odpoutat se s těžce poškozenou bitevní lodí z bitvy. Lütjens nyní mohl britskou bitevní loď dostihnout a potopit. Ovšem, z nepochopitelných důvodů tak neučinil a nechal ji uprchnout. Další chyba tohoto německého velitele? Možná. Ale i Bismarck utrpěl v této bitvě první škrábance. Jeden z granátů poblíž přídě přivodil trhlinu, díky které loď nabrala asi 2000 tun vody. Navíc mu unikalo palivo a tak Lütjens vydal rozkaz, aby se jeho loď vrátila do přístavu. Vzhledem k tomu, že k dispozici měl pouze 3 300 tun paliva, rozhodl se zamířit do francouzského přístavu Brest. Lütjens se tak rozhodl vyslat křižník Princz Eugen dál ve svoji původní trase a Bismarck se ostrým obratem na napravo snažil odpoutat od pronásledujících křižníků Britů, kteří jej sledovali radarem. Tento tah se mu nakonec i povedl.
26. května 3:00. Létající člun RFA Catalina objevil bitevní loď Bismarck tou dobou vzdálenou pouze 700 mil. od Brestu. Radista ihned po spatření lodě zaslal zprávu, ve které uvedl polohu lodi. Jelikož Toveyův hlavní svaz byl vzdálen 135 mil. od Bismarcku a nemohl jej už dohnat, vše záleželo na svazu H, pod velením admirála Jamese Somervilla. Jeho svaz byl od nepřátelské lodi vzdálen 100 mil. avšak, součástí svazu byla i slavná letadlová loď Ark Royal. Somervile vyslal těžký křižník Sheffield, aby navázal s německou lodí radarový kontakt. Z paluby letadlové lodě pak vyslal 15 letadel Swordfish vyzbrojených torpédy. Z 13 torpéd, jež se podařilo vypustit, zasáhla bitevní loď dvě. První zasáhlo střed lodi, kde nezpůsobilo díky silnému pancéři žádnou škodu. Druhý zásah se však ukázal rozhodující. Druhé torpédo totiž zasáhlo záď lodi a poškodilo kormidlo. Bitevní loď nemohla rázem manévrovat. Lütjens si uvědomil, v jaké je situaci. Avšak, místo aby loď potopil a zachránil posádku, rozhodl se zaslat do Německa následující depeši. „Loď je neovladatelná. Budeme bojovat do posledního náboje. Ať žij
e vůdce!“.
27. května 8:47. Britové se přibližují k nehybné německé lodi. Proti Bismarcku stojí bitevní lodě King George V, Rodney a těžké křižníky Dorsetshire a Norfolk. Jako první zahájila palbu bitevní loď Rodney. Následovala ji bitevní loď King George V. Smršť britských zásahů hned na začátku bitvy zničila zaměřovací systém německé lodi a Bismarck tak za celou bitvu nedocílil jediného zásahu. Britské lodě si naproti tomu připisovaly jeden zásah za druhým. Německou bitevní loď zasáhlo na 2000 granátů různých ráží a loď se začala měnit v plovoucí vrak. Je neuvěřitelné, že i přes takto početné zásahy se Bismarck stále držel na hladině. Bismarck však nebyl schopen pálit z děl. Po celé lodi šlehaly plameny a můstek byl totálně zničený.
V 9:31 vydal Lütjens rozkaz o opuštění lodě. Současně s tímto rozkazem se rozhodl umístit výbušniny v dolních částech lodi, aby Bismarck nepadl do rukou nepřátel. Mezitím se k bitevní lodi přiblížil těžký křižník Dorsetshire, který vypálil 2 torpéda do pravoboku lodě a jedno do levoboku. V kombinaci s náložemi bylo jasné, že i přes svoji senzační výdrž je Bismarck v koncích. V 10:46 pak konečně Bismarck klesl ke dnu. Z celé posádky, čítající přes 2000 mužů se zachránilo pouze 115 mužů. Admirál Günther Lütjens i kapitán lodi Ernst Lindemann padli.
