Einfieldský poltergeist mohl doopravdy existovat!

Poltergeist je slovo pocházející z německých výrazů polterig a geist, doslova tedy znamená v překladu „hlučný duch“. Popisy tohoto fenoménu jsou různorodé, od přesouvání nejrůznějších předmětů z místa na místo, klepání jakoby odnikud či kvílivé zvuky až po víceméně zdraví nebezpečné záležitosti týkající se třeba výbuchů žárovek nebo různých elektrozařízení.

Poltergeist je fenoménem, který mnozí vysvětlují i jako nevědomým působením člověka, který ve chvílích stresu nebo nadměrného rozčilení může pohybovat s předměty, aniž by si to uvědomoval. Toto vysvětlení je dost dobře možné i v případě Einfieldského poltergeista, jehož příběh se začal psát před 34 lety ve Velké Británii.

Příběh domu, ve kterém „strašilo“

V roce 1977 neprožívala rodina Harperových žijící na předměstí Londýna právě nejšťastnější období. Rozvedená matka se třemi dětmi ve věku mezi deseti a třinácti lety ve vlastní péči to asi nikdy nemívá jednoduché.

Jednoho srpnového večera navíc zažila Peggy Harperová šok, z kterého se šlo jen těžko vzpamatovat. Když ukládala děti ke spánku, pocítila lehký závan větru a pak už jen s hrůzou v očích sledovala, jak se těžký dubový prádelník posouvá ze svého místa přibližně o metr dál a doslova jí blokuje možnost odchodu z pokoje. Vyděšené paní se sice podařilo za pomoci dětí dostat prádelník do původní polohy, ten se ale po chvilce přenesl opět ke dveřím a tentokrát s ním už nešlo vůbec pohnout.

A co víc, všechna okna v domě byla samozřejmě zavřená a bylo spíše bezvětří, nicméně větracími světlíky hlasitě hučely silné poryvy větru. Dále bylo slyšet silné bouchání uvnitř stěn domu, které vycházelo neznámo odkud. Paní Harperová proto zazvonila u svých sousedů a požádala je o dočasný azyl. Pravda, na chvíli záhadné události přestaly, ale za krátkou dobu se na chodbě domu zvedl vichr a shodil ze stropu masivní lustry, které se s třeskotem rozbily. Sousedi paní Harperové se proto rozhodli zavolat na místo policii, která měla pomoci záhadnou událost vyšetřit.

Po příjezdu policistů už ale k žádnému zvláštnímu jevu nedošlo a sami vyšetřovatelé začali být k výpovědím svědků skeptičtí. Když už se ale policie chystala z místa odjet, posunulo se v jídelně ze svého místa několik židlí a ani fyzicky dobře vybavení strážníci s nimi nebyli schopni nikterak pohnout. Policisté tak celý indicent pouze fotograficky zdokumentovali a odjeli. Teprve za několik dní poté bylo možné s židlemi či již zmíněným dubovým prádelníkem vůbec pohnout a dostat tyto části nábytku na jejich původní místo.

Podobné projevy poltergeista probíhaly v nestejnoměrných intervalech po celý následující rok. Tu a tam praskla žárovka, ohnul se kovový příbor nebo pletací jehlice, několikrát došlo k podobnému samovolnému posouvání kusů nábytku jako při prvním incidentu v podání „hlučného ducha“ a jednou se dokonce vznítilo několik kusů volně položených papírů. Není divu, že rozhodnutí Peggy Harperové, jak celou situaci vyřešit, znělo jasně. Stěhování!

Dům byl během inkriminovaného roku podroben rozsáhlému vyšetřování, které neprokázalo žádnou závadu na elektrorozvodné síti, stejně tak neodhalil mimořádnou výchylku v konstrukci budovy ani přivolaný statik. Paní Harperová byla vyšetřovateli přemlouvána, aby v einfieldském domě zůstala, po roce se ale definitivně rozhodla odstěhovat. Krátce poté jakékoliv projevy poltergeista v tomto domě ustaly a už k nim nikdy poté nedošlo…

Zdroj podivných jevů v domě

Kdo ale způsoboval řádění „hlučného ducha“? Podle některých odborníků to mohla být i malá dcera paní Harperové Janet, která rozvod svých rodičů ve svém věku těžce psychicky nesla a nevědomky mohla negativní emoce projevovat právě tímto způsobem. Známý spisovatel Gordon Smith referoval o celé věci následujícím způsobem: „Poltergeisti často souvisejí s dětmi a mladistvými, se začátkem puberty a první menstruací, což byl právě případ Janet. Pohybující se předměty a podivné zvuky mohou souviset s telekinetickou energií, která vzniká při emocionálních změnách u dospívajících. Vše vychází z potřeby dítěte upoutat na sebe pozornost“. Stejného názoru je i doktor George Baratt, který celý případ zkoumal s týmem fundovaných odborníků, kteří se jednoznačně přiklonili ke stejnému závěru – za vše nepřímo může malá Janet.

Spontánní psychokinetické jevy se neprojevují jen u mladistvých, ale i u žen v období přechodu nebo u citlivějších osob. Obvykle ale působí jen zanedbatelné škody, pokud už nějaké nastanou. Mnohdy jde jen o padání drobných předmětů (hřebík apod.) na zem, v ojedinělých případech se jedná o levitující nábytek. Případ malé Janet by byl v tomto nepochybně velice jedinečný.

Byla ale nebývalá deprese třináctileté dívenky skutečným katalyzátorem záhadných událostí v einfieldském domě, nebo je rozluštění celého případu skryto někde úplně jinde?