Co lidi přivádí k sebevraždám a proč jim je vymlouváme?

0

Přemýšleli jste někdy nad tím, co všechno ovlivňuje rozhodnutí se zabít? Je každá sebevražda jedinečná nebo ji lidé páchají i z jim neznámých objektivních důvodů? Je sebevražda zločin? Proč sebevrahům vymlouváme jejich rozhodnutí a posíláme je za psychiatrem? Na tyto otázky známe odpovědi.

Přemýšlíte o sebevraždě? Co takhle v pondělí?

Každoročně v České republice spáchá sebevraždu kolem 1500 lidí. Častěji jsou to muži než ženy, nejspíše proto, že muži to dělají často efektivněji. Samotných neúspěšných pokusů a demonstrativních sebevražd u obou pohlaví je 5krát více než těch úspěšných. Nejvíce lidí sebevraždu spáchá ve věku okolo 50let. Mezi nejoblíbenější způsoby patří smrt oběšením, zastřelením, otrávením se a skokem z výšky. Nejvíce sebevražd se děje v pondělí, na začátku pracovního týdne, nejméně v sobotu. Tolik říká neúprosná statistika, ale co lidi k sebevraždám vede?

Příčiny sebevražd z pohledu sociologů

Příčiny mohou být ryze subjektivní, může se jednat o jednoduchou rovnici s jednoduchým řešením, kdy dotyčného odkopne žena, zároveň se topí v obrovských dluzích, a tak už nevidí jiné řešení než si uvázat kolem krku smyčku. Ale sebevraždu můžeme vidět i jako sociální jev, který se neděje primárně z vůle jednotlivce, i když si to dotyčný může myslet.

Sociolog Émile Durkheim napsal ke konci 19.st. slavný spis O sebevraždě, ve kterém rozlišoval 4 typy sebevražd:

  • Altruistická: člověk je tak moc vázaný na určitou skupinu lidí, že pro ni je ochoten i obětovat svůj život.
  • Egoistická: člověk necítí závazky k nikomu a toto vytržení z veškerých vazeb ho přivádí k myšlenkám na sebevraždu.
  • Fatalistická: přílišná omezování člověka společností, která potlačuje všechny jedincovy potřeby a přání, vedou k myšlenkám na sebevraždu (smrt je zde vysvobozením, např. z otroctví).
  • Anomická: když přestávají platit veškeré normy společnosti a ta se rozpadá (mizí víra, rozpadá se tradiční model rodiny), člověk existuje jen sám za sebe a neví, jak naložit se svým životem, postrádá smysl života.
  • O příčinách sebevražd napsal svou knížku i T.G. Masaryk. Jeho spis vyšel r. 1881, dva roky po vydání Durkheimovy práce, pod názvem Sebevražda – hromadným jevem společenským moderní osvěty. Navazuje na práci Durkheima a tvrdí, že vyšší sebevražednost způsobuje nenábožnost moderní doby (což je znak anomické sebevraždy). Víra přináší útěchu a smysl života. Když víra zmizí, nemají lidé proč žít. Protože není náboženství, které by lidem zakazovalo sebevraždu jako hřích a hrozilo jim peklem, nemají lidé před sebevraždou zábrany.

    Je sebevražda trestná?

    Řeč je pochopitelně o přeživších sebevrazích. V ČR sebevražda není trestná, jen účast na sebevraždě někoho jiného a nabádání k sebevraždě. Za komunismu se však u nás ještě pokus o sebevraždu považoval za trestný čin a kdo sebevraždu přežil, toho zavřeli do vězení. Podobně tomu tak bylo i v jiných zemích. Dnes by to většina lidí brala jako příliš krutý trest a sebevrah by měl dvojí smůlu.

    Některá náboženství jako např. křesťanství se k sebevrahům staví také velmi přísně. Sebevražda je hřích, je to porušení jednoho z Desatera přikázání, sebevrah je vrah a takový člověk ani nemůže být řádně křesťansky pohřben a podle některých vyznavačů odchází po smrti automaticky do pekla. Nemá tedy právo nakládat se svým životem, jak se mu zlíbí. To Bůh za něj rozhoduje, kdy má přijít jeho smrt.

    Stejně jako v případě právního řádu za komunismu je tedy člověk brán jako majetek určitého společenství, které si nárokuje výsadní právo mu diktovat, jak smí a nesmí zemřít, a pokud se těmto pravidlům vzepře, je potrestán – a je pak už jedno, jestli odnětím svobody nebo upřením nebe.

    Víme už, jaký přístup mohou mít některé instituce k sebevrahům. Jak názory těchto institucí ovlivňují názory lidí? Proč, když se nám někdo svěří s plánem na sebevraždu, mu jeho přání vymlouváme? Může to být z naší strany obhajoba starých právních principů (ať křesťanských nebo komunistických) nebo obhajoba dnešních principů, kdy je právo na život deklarováno jako jedna z nejdůležitějších hodnot naší společnosti. Ať je to, jak chce, právo na smrt většina lidí moderního světa stále odmítá jako nemorálnost. Většina z nás by zoufalému kamarádovi v krizi neřekla „No tak skoč, je to tvoje rozhodnutí…“  I tento přístup se však již objevuje.

    Umírám, tedy jsem?

    Zajímavý pohled na sebevraždu přináší filozof Jean Améry, který r. 1978 na toto téma napsal knihu Vztáhnout na sebe ruku a v tom stejném roce se i sám zavraždil. Dívá se na sebevraždu ne z hlediska psychologie, sociologie nebo náboženství, ale z pohledu samotného člověka toužícího po smrti.

    Jeho filozofie je v přímém rozporu s dřívějším právním systémem, který pokládal pokus o sebevraždu za trestný čin. A v rozporu s dnešními pokusy o záchranu potenciálního sebevraha psychology a jinými institucemi, které berou sebevraždu jako vyústění psychické nemoci nebo nevyrovnanosti, a nikoliv jako střízlivé rozhodnutí, kterým může být.

    Kromě práva na život bychom podle Améryho měli mít i právo na smrt. Sebevraždu bere Améry jako právo jednotlivce, jako vyjádření svobody, cestu za osvobozením. Sebevražda by se sebevrahům neměla vymlouvat, protože bychom jim upírali jejich svaté právo na to dobrovolně ukončit život.

    Je nehumánní nutit sebevrahy dál žít. I když se nám jejich důvody k sebevraždě můžou zdát malicherné, nemáme právo jim sebevraždu vymlouvat, perspektiva každého člověka je totiž subjektivní a co se nám zdá jako jepičí problém, to může být pro někoho jiného problém nepřekonatelný. Z toho plyne, že není v naší moci rozhodnout, čí názor má větší váhu. Ale právo rozhodnout o tak závažné věci jako je vlastní smrt by nemělo být podle Améryho nikomu upíráno.

    LEAVE A REPLY

    Please enter your comment!
    Please enter your name here