Pomůcky ke zlepšení vidění používali v dávné minulosti již některé domorodé kmeny. K ochraně zraku jim tehdy sloužili dřevěné brýle s malými průřezy na oči a stínítky zabraňující oslnění. I staří Římané využívali své vynálezy, které plnily stejnou funkci jako dnešních dioptrické a sluneční brýle. Např. římský filosof Seneca kolem roku 4 př. n. l. údajně již četl knihy pomocí skleněné koule naplněné vodou, jež sloužila jako lupa. Dochovaly se písemné zmínky o tom, že římský panovník Nero používal na sledování gladiátorských her lesklý zelený smaragd, který jej měl ochránit před oslněním.
Produkce prvních dioptrických brýlí je úzce spjata s objevením výroby skla a rozmachem písma
Základním prvkem pro výrobu brýlí a prvních skleněných čoček se stalo sklo.
Sklo se začalo vyrábět ve druhém tisíciletí před Kristem v Mezopotámii, ale skutečnými sklářskými mistry se stali teprve umělci starověkého Egypta. Používalo se tehdy pouze na výrobu zrcadel, pohárů, šperků apod. Prvním člověkem, kterého napadlo využít jej ke korekci zraku, byl Roger Bacon. Ten kolem roku 1000 našeho letopočtu vynalezl tzv. čtecí kámen („Lesestein“). Tyto dioptrické pomůcky se používaly zejména v 11. století.
Zmínka o prvních brýlích pochází z roku 1313. Tehdy se však brýle nepokládaly na nos, ale přidržovaly se před očima držátkem (sloužily jako lupa). Později si vynálezci kladli otázku, jak brýle na obličeji udržet. Brýle se připevňovaly ke klobouku, skřipcem na nos, tkaničkami se přivazovaly přes zátylek. V některých případech dokonce místo zavazování byly tkaničky vedeny za uši a na koncích opatřeny závažíčky. Až jednoho dne přišel Edward Scarlett s myšlenkou zavěsit brýle za uši.
Brýle tehdy využívala pouze hrstka mnichů a zbohatlíků. Postupně čtení a psaní přestávalo být výsadou mnichů a bohatých. Dříve však lidé trpící poruchou zraku museli používat dvoje brýle – na dálku a na blízko. Tento neduh vyřešil r. 1780 vynález Benjamina Franklina. Vynalezl čočky s dvojí ohniskovou vzdáleností (bifokální čočky). V 19. století se začínají brýle využívat masově. Ve stejném století také vznikají první kontaktní čočky.
Kontaktní čočky
První zmínky o čočkách pochází z dob starého Řecka a Říma. Tehdy se používaly k zapalování ohnišť i k ničení nepřátelských lodí. Za vznik kontaktních čoček nepřímo vděčíme známému všeumělovi Leonardu da Vincimu. Da Vinci v roce 1508 demonstroval, jak se optika lidského oka může změnit při kontaktu s vodou. Ale tento nápad nechtěl používat pro korekci zraku. Zkoumal pouze mechanismus přizpůsobení oka.
S nápadem vytvořit transparentní materiál sloužící ke korekci zraku, který se bude přikládat na oko, tak přichází až René Descartes. Vynalezl skleněnou tubu, která byla naplněná tekutinou a přikládala se přímo k rohovce. Tento jeho vynález bohužel znemožňoval mrkání.
Jeho myšlenku proto dále rozvíjí vynálezce Thomas Young, který ke korekci zraku využívá krátké skleněné trubky naplněné vodou. Thomas Young také během svého bádání zjistil, že rozmazané vidění může být způsobeno nepravidelným zakřivením rohovky – tzv. astigmatismem. Roku 1827 přichází anglický astronom John Herschel s myšlenkou broušení kontaktních čoček. Po této úpravě pak čočky konečně dobře přiléhají k očnímu povrchu.
Díky všem těmto poznatkům pak mohl roku 1887 německý sklář F. E. Müller vyrobit první model kontaktní čočky ze skla. Ve stejném roce pak také Louis J. Girard vymyslel podobnou formu skleněné kontaktní čočky a německý oftalmolog Adolf Eugen Fick vynalezl první kontaktní čočku, jež se dokázala přizpůsobit tvaru lidského oka. Fickovy čočky však byly vyrobené z hnědého skla, byly příliš velké, nepohodlné a mohly být nošeny jen pár hodin denně. I zde tedy bylo patrné, že vývoj kontaktní čočky ještě není u konce.
Roku 1930 byl vyvinut nový revoluční materiál. Polymethyl methacrylate (PMMA – známý jako perspex neboli plexisklo). To umožnilo výrobu prvních plastových kontaktních čoček. Na základě tohoto vynálezu pak optometrista William Feinbloom přichází s novou verzí lehkých plastových kontaktních čoček. Roku 1950 vznikají první rohovkové kontaktní čočky, které byly umístěné jen na rohovce. Doposud se všechny kontaktní čočky pokládaly na celou viditelnou plochu oka.
Naše české kontaktní čočky a jejich další vývoj
České jméno Otto Wichterle (27.10.1913–18.8.1998) se nesmazatelně zapsalo do dějin vývoje kontaktních čoček. Podařilo se mu připravit gel, který pohlcoval až 40 % vody. Gel měl vhodné mechanické vlastnosti a byl průhledný. Nazval jej hydrogel. Otto Wichterle poté zkouší využit vlastností gelu k výrobě kontaktních čoček. Což se mu nakonec podaří. Vynalezne první měkké hydrogelové čočky ze speciálního materiálu nazvaného HEMA (hydrogyetylme¬takrylát).
Svůj nápad však český vynálezce nedocení a brzy jej prodává do zahraničí, kde se tento vynález záhy uchytí a v 70. a 80. letech je využíván k již masové výrobě kontaktních čoček. Napomohlo tomu také povolení od Food and Drug Administration, které umožnilo prodávat kontaktní čočky i na americkém trhu.
Další fakta
- 1980 – objevují se první barevné kontaktní čočky.
- 1988 – jsou pak představeny první jednodenní měkké čočky.
- 1996 – v USA se začínají prodávat první čočky, které umí absorbovat UV záření.
- 1998 – na trh byly vypuštěny první silikon-hydrogelové kontaktní čočky vyznačující se vysokou propustností. Silikon-hydrogelové čočky představují v současnosti nejkomfortnější typ kontaktní čočky.
- 2004 – na světě nosí čočky již 125 000 000 lidí.
- 2010 – vzniká studie zaměřená na uživatele kontaktních čoček. Průměrný věk člověka nosící kontaktní čočky je 31 let, 2/3 uživatelů tvoří ženy atd.
