Turisté, kteří každoročně navštěvují Hirošimu a Nagasaki, sem jezdí ve většině proto, aby si přiblížili historicky první svržení dvou atomových bomb z roku 1945. Těch lidí, kteří si tímto peklem prošli a jsou stále ještě naživu, rychle ubývá. Předtím ale, než si připomeneme svědectví některých pamětníků, zabrousíme na chvíli právě do roku 1945.
6. srpen, časně ráno. Nad japonským městem Hirošima exploduje americká jaderná puma Little Boy. K městu padala necelou minutu, ale úderná síla byla obrovská. Zemřelo při ní přes 80 tisíc lidí. Obrovské škody napáchala i druhá nukleární bomba zvaná Fat Man. Hodinu před polednem spadla na druhý americký cíl – Nagasaki. Tento cíl byl ovšem náhradní. Původně chtěli Američané tuto druhou pumu poslat na město Kokura, kde byly velké zbrojovky a ocelárny, ale obyvatele Kokury zachránilo počasí, které bylo 9. srpna velice špatné. Mraky a špatná viditelnost předurčily útok na Nagasaki, kde ihned po spadnutí zemřelo přes 40 tisíc lidí. Následná kapitulace zřejmě zachránila desetitisíce životů.
“Mezi oběťmi atomových výbuchů v Hirošimě a Nagasaki bylo až 22 tisíc nuceně nasazených Korejců.“
Na videozáznamu, který v roce 1986 pořídila Hirošimská nadace pro kulturu a pro mír, jsou zachyceny stovky výpovědí. Několik příběhů se odehrálo v jedné jediné tramvaji. Ta krátce po osmé hodině ráno vyjela z nádraží v Hirošimě na nádraží Koj. V okamžiku výbuchu se vůz blížil stanici Hačbori. Ten se nacházel 780 metrů od hypocentra, v době, kdy zasáhl oslepující záblesk a tlaková vlna. Tramvaj s asi 100 lidmi se ocitla v plamenech. Přežilo deset a podařilo se zachytit svědectví sedmi z nich. Alespoň 3 ocituji:
Tomiko Sasaki bylo sedmnáct, když se dvěma spolužačkami jela na návštěvu. Do dvou týdnů po výbuchu obě její kamarádky zemřely. „Stála jsem vepředu s ostatními. Přišel záblesk a tma. Asi jsem byla chvíli v bezvědomí, protože pak jsem přišla k sobě a volali jsme se navzájem. Kamarádky si stěžovaly na horko a hroznou bolest. Viděla jsem jednu, jak má půlku těla úplně sežehlou. Poblíž byla požární nádrž s vodou, ale byla špinavá kvůli prachu všude kolem. Namočila jsem do ní kapesník a chladila kamarádce popáleniny, ale ona dál plakala bolestí. Já jsem měla zakrvácenou celou tvář, ale naštěstí jsem nebyla tolik popálená. Myslím, že díky tomu jsem přežila.“
Keiko Macuda. Čtrnáctiletá studentka, která cestovala se dvěma kamarádkami, protože ten den měli volno z mobilizačního nasazení. Jedna z kamarádek zemřela na stanici první pomoci v Nukušině na akutní popáleniny. „Bylo mi strašlivé horko. Když jsem si sáhla na kůži, hned se začala loupat. A kolem pětadvacátého srpna mi naráz vypadaly všechny vlasy. Vychovala jsem dvě děti, ale nikdy jsem jim o svém zážitku nevyprávěla. Až dodnes jsem o tom nechtěla mluvit, ale když se teď tolik lidí odhodlalo vylíčit svou zkušenost, řeknu to také.“
Cutaiči Macuzaka, sedmatřicetiletý dělník, jel se třemi spolupracovníky nakoupit materiál do dílny. Jeho tři kolegové byli mrtví do konce srpna. „Vypadaly mi vlasy, měl jsem skvrny po celém těle. V té době se vyprávěly různé historky, třeba že kdo má takové skvrny, je odsouzen zemřít. Měl jsem strach o svůj život. Hajaši umřel po týdnu, další dva kamarádi za dva, tři týdny. Modlím se, aby nikdy nebyla jaderná válka. Je to živoucí peklo.“
Dodnes proudí otázka, zda-li útok jadernými zbraněmi byl nutný. K tomuto rozhodnutí prezidenta Trumana přispěla i strategie, kterou chtěli ukázat Sovětskému svazu na konci druhé světové války svou vojenskou převahu. Další motivací pro americkou armádu bylo provést zkoušku obou typů jaderné zbraně v reálném nasazení. Na Hirošimu dopadla puma postavená na obohaceném uranu, na Nagasaki nálož vyrobená z plutonia.
Nic to ale nezmění na tom, že USA se stalo jedinou zemí, která takový útok použila proti jinému státu. A doufejme, že se to nezmění.
